Jdi na obsah Jdi na menu
 


Perný den

23. 2. 2007

                                                                                                                                                                                                                            

          6:15.Pro někoho vidina vycházejícího slunce, zpěv ptáků. Pro mě je to nápis na budíku, který znamená start dalšího hektického dne...Žiju s rodiči a sestrou, která je rozvedená a má malého syna Jakuba. Ráda ho mám, ale takovéto hraní si s kostkami a roboty raději přenechám jeho babičce...Je mi 23, studuji vysokou školu a na poloviční úvazek pracuji v jedné cestovní kanceláři. Denně toho moc nesním, protože běhám do školy, do práce a pořádně se vždy nadlábnu až večer, kdy pro mě mamka má vždy připravenou vydatnou večeři. Možná proto stále bydlím s rodiči, protože nemám přítele, se kterým bych sdílela nějaké hnízdečko.                                                                                                                                                      

          Ale zpět k mému dennímu rituálu. Už to, že ráno, když scházím po schodech dolů směremdo kuchyně neslyším žádné hádky mšho otce a sestry Daniely o to, kdo bude Jakuba vyzvedávat ze školky, je divné. Podpoří to fakt, že dole vidím jen mamku jak sedí a brečí. Po čtvthodinovém koncertu vzlykání a smrkání se dozvídám, že Danielu odvezli se slepákem. Ujistila sem jí, že to není tak tragické jak ona situuje. Přihofila jsem ještě pár povedených slepákových operací mých známých a při pohledu na maminčin zklidněný výraz mě u srdce hřál pocit, že jsem udělala něco dobrého. Místo hřejivého pocitu však okamžitě obsadí beznaděj a potřeba něčí pomoci. Takže to já budu Jakuba vyzvedávat ze školy! To by mě zajímalo jak, když potřebuju být v té svojí... S plnou hlavou nápadů a představ o tom, jak bude den probíha se vypotácím z domu. Kolegyně mý dnes volno, takže v práci musím být alespoň do čtyř. Jenže na půl pátou uži musím být ve škole, která je od mého pracoviště přes půlku města. Na cestě na zkoušku  už musím mít vyzvedlého synovce... Zatím všechno probíhá jak má.

          ,,Marti, chceš kafčo?“ Dokoktá egoistický kolega Roman, který mě už asi rok uhání... Jenže moje šanony byly silnější než jeho káva a když sem se u kopírky otáčela na člověka nabízíjícího mi kofeinovou bombu. S dotyčným jsem se srazila, pustila na něj všechny dokumenty a obsah vylila na sebe obsah kelímků... Sušila sem se půl hodiny. Zrovna včera se mě Daniela ptala, jestli nemám na půjčení nějakou hnědou košili...Teď už ano. Teď už byl čas vyzvednout mého svěřence. Do školy jsme doběhli jen tak tak. Místnost, do které jsem plánovala vejít byla ještě zamčená a tak jsme si sedli na blízkou lavičku. ,, Teto, chce se mi čůrat...“ vypískne ze sebe a já mu už ukazuju cestu na místní záchody. ,,Slečna Slámová...“ ozve se najednou z otevřené učebny. Vlítnu tam, plná obav z toho, jak dnes dopadnu. Držel mě tam snad půl hodiny, než prohlásil vytoužené ,,máte to“. Koupím si ještě v automatu pití a už jdu štastná, že je tenhle příšerný den konečně za mnou. Když v tom mě zastaví skupinka náctiletých a volají na mě, něco o přispění na opuštěné děti...Hodím jim do beztak už plného košíčku dvacetikorunu a říkám si, cestou od nich, co mi to připomíná....Jakub!!! Ségra mě zabije... Ve škole ho nikdo z mnou dotazovaných neviděl a tak jedu rovnou domů, abych se poradila s rodiči co budeme dělat... Hned po otevření dveří však slyším cinkání příborů....Mamka i taťka si myslí, že je zřejmě všechno v největším pořádku... Najednou ke mě přijde máma a objímá mě se slovy: ,, To jsme rádi, že už jsi doma, měli jsme strach!“ . Tak teď už jsem totálně zmatená. ,,Mami, ale já...“, nestihnu doříct svou myšlenku o ztrátě jejího milovaného vnoučka... „Nic nevysvětluj, Jakub nám už všechno řekl...“. „Jakub je doma?“ „Ano, prý vyšel ze záchoda, ale ty jsi mezitím někam zmizela, tak jel domů, protože si myslel, že tu už budeš...“

          Tohle sice dopadlo dobře, ale až Daniela zjistí, že její synáček jel přes město sám, asi se mě jako sestry hned zřekne... Nikdy už mi Jakuba nesvěří! Črtala sem si mojí a máminu náštěvu u Daniely v nemocnici jako ten nejhorší scénář... Samozřejmě, jak sem očekávala, jí Jakub o své napínavé cestě domů okamžitě řekl. Zavolala si mě k sobě a povídá mi: ,, Můžeš pro mě něco udělat?“. V tu chvili jsem už veděla, že mi oznámí, že již nejsem její příbuzná. „Nech Jakubovi přidělat klíče od baráku, myslím, že už může ze školy chodit sám...“ Tak to sem vážně nečekala... Konečně mám ty stresy za sebou... No a na kolikátou si na zítra nařídím budík? No přece na šest patnáct!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář